Rozhovor pro polský kulturní časopis NN6T – Notes na 6 Tygodni, který vydává Fundacja Nowej Kultury Bęc Zmiana (vychází 6 x ročně online i v tištěné podobě v nákladu 6 x 2000 výtisků).
odkaz na rozhovor zde - Maja Cieślak: Krążąca materia sztuki (Cirkulující hmota umění aneb Cirlulace uměleckého materiálu)
Bęc Zmiana je polská nezisková organizace se sídlem ve Varšavě, která od roku 2002 podporuje rozvoj současné kultury, vizuálního umění, architektury a designu. Prostřednictvím výstav, diskusí, konferencí, výzkumných projektů a publikací propojuje umělce, architekty, kulturní instituce a širokou veřejnost. Významnou součástí její činnosti je také zkoumání veřejného prostoru, městského prostředí a nových přístupů k jejich utváření. Nadace podporuje mezioborovou spolupráci a hledá inovativní způsoby, jak prostřednictvím kultury reagovat na současné společenské a environmentální výzvy.
Česká verze celého rozhovoru (přeložila Natalaí Szelachowska):
Cirkulující hmota umění
O opětovném využití materiálů ve světě umění a o tom, jak budovat sdílenou infrastrukturu pro kulturu, hovoří zakladatelé v Česku působící iniciativy Art Reuse, Natalia Szelachowska a Jan Vincenec.
O opětovném využití materiálů ve světě umění a o tom, jak budovat sdílenou infrastrukturu pro kulturu, si s manažerkou a zakladatelem v Česku působící iniciativy Art Reuse, Natalií Szelachowskou a Janem Vincenecem, povídá Maja Cieślak.
Maja Cieślak: Art Reuse se zabývá opětovným využitím materiálů z kreativního sektoru. Vychází z vašich soukromých zkušeností a pozorování z oblasti umění, přesněji z práce v galerii. S jakými výzvami spojenými se skladováním a opětovným využitím materiálů se dnes kultura potýká a jak na ně Art Reuse odpovídá?
Natalia Szelachowska: Po skončení výstavy, představení nebo akce zůstávají desky, dřevo, prvky scénografie, nábytek, textilie a vybavení, které jsou stále použitelné, ale je potřeba je téměř okamžitě odklidit. Menší subjekty obvykle nemají vlastní sklady ani prostředky na jejich provoz. Velké instituce také nejsou schopné uskladnit všechny prvky rozsáhlých expozic a scénografií. V důsledku toho užitečné materiály končí v odpadu.
Problém je tedy dvojí: jedni se potřebují materiálů rychle zbavit, zatímco druzí – umělci, umělecké školy a malé organizace – nemají prostředky na to, aby si je koupili. Art Reuse tyto dvě potřeby spojuje. V Praze provozujeme materiálovou banku a online katalog. Přijímáme přebytky z kulturních i komerčních produkcí a následně je bezplatně předáváme pro nové realizace. Pokud transport do skladu nedává smysl, propojujeme dárce přímo s příjemcem.
Jan Vincenec: Myšlenka vzešla z prostředí spolku Skutek, který sdružuje lidi spojené s výtvarným uměním a usiluje o zlepšení jejich pracovních podmínek. Dlouho jsme mluvili o tom, kolik užitečného materiálu po skončení výstav zmizí, přestože by ho jiní umělci a organizace naléhavě potřebovali. Nechyběly samotné materiály, ale funkční systém, který by v pravý moment propojil instituci chystající se materiálů zbavit s novým příjemcem.
Druhým partnerem byla ArtMap, která od roku 2008 provozuje aktualizovaného průvodce po českém současném umění. Disponovala sítí kontaktů i komunikačním a organizačním zázemím potřebným k spuštění takového systému. V roce 2021 Skutek a ArtMap za podpory Městské části Praha 3, Hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR otevřely první sklad Art Reuse na Žižkově. Městská část nám poskytla bývalou autodílnu, která se stala odběrným a výdejním místem materiálů.
V roce 2022 jsme založili samostatný spolek art re use, abychom projekt rozvíjeli i mimo původní galerijní prostředí a spolupracovali s filmovou produkcí a komerčním sektorem. V současnosti projekt vede tento spolek, zatímco ArtMap a Skutek zůstávají jeho partnery. Art Reuse tedy není jen sklad. Je to systém přijímání, katalogizace a cílené redistribuce materiálů, díky němuž se věci po skončených realizacích rychle dostávají do dalších projektů.
MC: Za rok předáte k opětovnému využití přes 100 tun materiálů, přestože váš pražský sklad má pouhých 270 metrů čtverečních. Jak jste vybudovali systém, který umožňuje udržet tak rychlý průtok?
NS: Klíčové je právě to, že náš sklad neslouží k dlouhodobému skladování. Je to spíše tranzitní bod: materiály by v něm měly strávit co nejméně času a co nejrychleji putovat do dalšího projektu. ArtMap a Skutek přinesly do Art Reuse rozsáhlou síť kontaktů budovanou roky práce v českém uměleckém prostředí. Na tomto základě jsme vytvořili online katalog, databázi ověřených příjemců a systém dokumentace dalšího využití materiálů.
Ne všechno musí putovat na Žižkov. Pokud známe dárce i vhodného příjemce, propojíme je přímo. Materiál lze vyzvednout z galerie, filmového placu nebo výrobní dílny a rovnou ho převézt tam, kde bude znovu využít. Díky tomu se sklad nestává skladištěm a my můžeme redistribuovat materiály po celé České republice.
Dobrým příkladem byla likvidace dekorací po jedné z produkcí společnosti Film United. Během několika týdnů jsme předali 18 990 kilogramů materiálů převezených celkem 22 dodávkami. Desky, dřevo, textilie, prvky vybavení a dekorace putovaly mimo jiné do galerie PLATO v Ostravě, na umělecké školy UMPRUM a FAMU, do vznikajícího centra Hydropolis v pražské vodárenské věži nebo do centra ArtMill v Nalžovských Horách. Místo hledání jednoho místa pro téměř 20 tun věcí jsme je rozděleně poskytli mnoha příjemcům podle jejich konkrétních potřeb.
JV: Nezačínáme s hledáním od nuly pokaždé, když nám někdo nabídne materiál. Spolupracujeme со stovkami ověřených umělců, galerií, divadel, škol a organizací. Víme, čím se zabývají a jaký druh věcí dokážou využít. Když dostaneme informaci o deskách, dřevu, textiliích nebo prvcích scénografie, můžeme potenciálním příjemcům rychle poslat fotky, rozměry a popis. Pokud někdo potvrdí zájem a zajistí si odvoz, předání materiálu trvá několik dní, nanejvýš pár týdnů.
NS: Stejně důležitá je selekce. Tým Art Reuse pochází z uměleckého prostředí, takže dokážeme posoudit nejen stav materiálu, ale i jeho reálnou využitelnost v dalších realizacích. Než něco přijmeme, prověříme množství, rozměry, možnosti dopravy a skladování i to, zda existuje skupina potenciálních zájemců. Nepřijímáme všechno, co po skončené produkci zůstane, protože pak by se sklad velmi rychle proměnil v smetiště. Měřítkem úspěchu není to, kolik toho nashromáždíme, ale jak rychle a smysluplně materiály najdou další uplatnění.
MC: Od roku 2021 jste k opětovnému použití předali přibližně 285 tun materiálů z výstav, představení, filmových produkcí a komerčních akcí. Zároveň je to jen část věcí, které stále končí v kontejnerech. Podle vašich odhadů redistribuce 103 770 kilogramů materiálů v roce 2025 ušetřila přes 403 tisíc korun na potenciálních nákladech na jejich likvidaci a skládkování. Proč je i přes tento ekonomický argument zbavit se materiálů často snazší než jejich opětovné využití? Co je dnes největší překážkou?
JV: Největším problémem není jeden konkrétní předpis, který by nakazoval všechno vyhodit, ale spletitost regulací, postupů a odpovědnosti. České odpadové právo považuje předcházení vzniku odpadů za lepší řešení než recyklaci, spalování nebo skládkování. Dokud se použitelný předmět dostane k dalšímu uživateli, nemusí se odpadem vůbec stát.
Situace se komplikuje v veřejných institucích. Ty často nejsou vlastníky používaného vybavení, pouze spravují majetek státu nebo samosprávy. Než předají nepotřebné desky, nábytek nebo prvky expozice, musejí ujasnit jejich majetkový status, vyřadit je z evidence, někdy je nabídnout jiným veřejným složkám nebo získat písemný souhlas zřizovatele. Bezúplatné předání může být v souladu se zákonem, zejména pokud slouží veřejnému zájmu a je ekonomičtější než likvidace, ale postupy se mezi institucemi liší a často nejsou jasně popsány v jejich vnitřních řádech.
Objednat kontejner je proto jednoduše rychlejší a administrativně bezpečnější. Instituce má podepsanou smlouvu s firmou odvážející odpad a obdrží doklad o jeho likvidaci. Opětovné využití naopak vyžaduje najít příjemce ještě před demontáží výstavy, připravit předávací protokol a zorganizovat odvoz. Problém tedy neležím jen v samotném zákoně, ale v tom, že současný systém odměňuje řešení, které se nejsnáze dokládá.
Zajímavým srovnáním je český projekt Zachraň oběd, který vede organizace Zachraň jídlo. Jeho úspěch nevyplývá z nějakého obecného „práva darovat jídlo“, ale z propojení jasných hygienických pravidel a odpovědnosti s aplikací, která spojuje jídelny se sociálními organizacemi a předávání pokrmů dokumentuje. Podobné řešení potřebujeme v kultuře: jednoduchý, všeobecně akceptovaný postup, který umožní bezpečně předat materiály dříve, než se z nich formálně stane odpad.
NS: Druhou zásadní překážkou jsou lidské kapacity a logistika. Opětovné použití se neděje samo od sebe. Někdo musí materiál prohlédnout, posoudit jeho stav, roztřídit ho, nafotit, změřit a popsat, najít příjemce, domluvit termín, otevřít sklad, pomoci při nakládce, zkoordinovat dopravu a nakonec předání zdokumentovat.
V námi provedeném průzkumu ani jedna z 37 dotazovaných institucí neuvedla osobu, která by měla takové úkoly zapsané v náplni práce. Většina z nich uznala, že vytvoření samostatného pracovního místa je v současné finanční situaci nereálné. Téměř 70 % institucí by potřebovalo hotový návod jak postupovat a 90 % chtělo využívat síť umožňující výměnu materiálů. Je tedy vidět, že nechybí zájem, ale čas, lidi a stanovené postupy.
Týž problém se týká i Art Reuse. Sklad je z velké části obsluhován studenty uměleckých škol pracujícími na směny. Jan odpovídá za běžnou koordinaci a já jsem se připojila k týmu, abych rozvíjela financování a mezinárodní partnerství. Crowdfundingová kampaň na konci roku 2025 nám umožnila posílit provoz skladu, ale stále pracujeme ve velmi malém týmu.
Najvětší bariérou je tedy absence vyčleněného člověka a financí pro celý proces. Všichni souhlasí s tím, že by se materiály měly znovu využívat, ale v praxi často nikdo nemá čas ani rozpočet na to, aby se tomu věnoval.
MC: Jak má vypadat další fáze rozvoje Art Reuse: chcete zvětšovat sklad v Praze, nebo spíše vytvářet síť menších míst působících blíže institucím a akcím?
NS: Jde nám především o decentralizovaný model. Nejde o to svážet všechny materiály do Prahy, ale vytvářet lokální body, kde mohou být přebírány a znovu využívány co nejblíže místu svého původu. První takové místo mimo Prahu jsme spustili v roce 2025 v Českých Budějovicích ve spolupráci s organizacemi Kabinet CB a Cirkulární dům a týmem Budějovice 2028. Myšlenka vznikla během setkání místních institucí a organizací v roce 2023 v souvislosti s přípravami města na roli Evropského hlavního města kultury 2028.
Na obdobném principu rozvíjíme koncept CARE – modulárních bodů, které lze instalovat u velkých festivalů a akcí. Materiály by se v nich shromažďovaly a předávaly dalším uživatelům už během demontáže a později by takové místo mohlo sloužit místní komunitě jako malý sklad a dílna. Pokud se tento model osvědčí, bude možné jej přizpůsobovat potřebám jiných měst a akcí. Rozvoj Art Reuse by totiž neměl znamenat jen zvyšování počtu převzatých tun, ale především začleňování opětovného použití do plánování kulturní produkce hned od samého začátku.
JV: Pražský sklad ukazuje, jak důležitá je v tomto modelu spolupráce se samosprávou. Městská část Praha 3 nám poskytuje bývalou autodílnu o výměře přes 270 metrů čtverečních za symbolické nájemné – jednu korunu měsíčně. Bez takové podpory by bylo provozování skladu v centrálně umístěném Žižkově pro nevládní organizaci prakticky nemožné.
Zároveň je při průtoku přesahujícím sto tun ročně už vidět omezení jednoho skladu. Proto nechceme vytvářet čím dál větší centrum v Praze. Cílově by měl vzniknout systém lokálních bodů a přímých předání mezi institucemi. Samospráva nebo pořadatel akce by zajistili prostor a místní obsluhu, my bychom přinesli vypracované postupy, katalog materiálů, síť příjemců a logistické know-how. Čím kratší cestu musí materiál urazit, tím větší má jeho opětovné využití ekologický i ekonomický smysl.
MC: Váš sklad odhaluje materiální zázemí světa umění – ukazuje, kolik dřeva, desek, látek či plastů stojí za výstavami, které vnímáme především jako ideje. Co se do oběhu dostává nejčastěji, co tvůrci hledají nejraději a pro jaké věci se naopak nejhůře hledá další uplatnění?
JV: Záběr je obrovský. Co do hmotnosti přes nás prochází nejvíce stavebních materiálů – od roku 2021 do poloviny roku 2026 to bylo přibližně 59 tun. Dalšími velkými kategoriemi jsou nábytek, podstavce, vitríny a pódia, různé druhy desek, textilie a filmové či divadelní dekorace. Dostává se k nám i sklo, plexisklo, papír, barvy, osvětlení, elektronika, rámy nebo přepravní bedny.
Nejhledanější nejsou ani tak nejrozdílnější či nejdražší materiály, jako spíše ty nejuniverzálnější: dřevo, OSB desky, MDF a překližka, plátna a látky, bannery, plexisklo nebo barvy. Jsou drahé, pokud se kupují nové, ale hlavně nediktují jedno konkrétní použití. Umělec je může snadno zkrátit, přetřít, sešít nebo zkombinovat s jinými prvky.
Těžší je předat věci velmi velké, těžké nebo navržené pro jedno konkrétní představení či film. Vyžadují speciální dopravu, zabírají hodně místa a jejich forma omezuje možné využití.
Nefungujeme však jako běžný sběrný dům oblečení a vybavení domácností. Nábytek, kostýmy nebo obuv přijímáme selektivně – především tehdy, pokud pocházejí z kulturní nebo filmové produkce a vidíme u nich reálnou možnost dalšího využití.
MC: Váš sklad musí občas připomínat kabinet kuriozit. Jaké nejpodivnější objekty jím prošly?
NS: Je těžké vybrat jen jeden. Měli jsme tu už 60 filmových pušek, řecké vozy, jízdenkový automat z městské hromadné dopravy, rentgenové snímky, odlitky zubů, úly, hromady kostí, model spalovacího motoru a 16 000 obalů od bonboniér. Tento seznam ukazuje, jak tenká bývá hranice mezi rekvizitou, pracovním materiálem a odpadem. Vše záleží na tom, zda někdo dokáže v daném předmětu uvidět další možné využití.
JV: Nejvíce takových kuriozit přijíždí z filmových produkci. Dostali jsme například obří kovový trůn, který pak putoval na výstavu do Olomouce. Moje nejoblíbenější historka je ale o nadživotní kopii Niké Samothrácké. Vznikla v Národním divadle v Brně a pak skončila v našem skladu v Praze. Tři roky si ji do svých realizací půjčovali studenti pražské UMPRUM. Nakonec odcestovala do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde byla využita v představení Smolný pich aneb Pitomý porno. To pěkně ukazuje, že předmět nemusí mít jen jedno „druhé mládí“. Může se do oběhu vracet opakovaně a pokaždé se stát něčím jiným.
MC: A kdybychom na chvíli stranou odložili finanční, prostorová a právní omezení – čím by se mělo Art Reuse stát v ideálním případě?
JV: Mým snem je reuse obchoďák – centrum materiálů ze záchrany, které funguje stejně spolehlivě a pohodlně jako běžný hobbymarket. Materiály by byly roztříděné, popsané a dostupné jak na místě, tak v online katalogu. Bylo by možné si ověřit jejich rozměry, vlastnosti a množství, zarezervovat je a zorganizovat odvoz. Takové místo by spojovalo sklad s výstavním prostorem, opravárenskou dílnou a zázemím umožňujícím přípravu prvků pro další použití.
Dnes problémem často není nedostatek materiálů ani lidí, kteří by o ně měli zájem, ale chybějící snadný přístup k informacím. Potenciální zájemce musí vědět, co přesně je k dispozici, v jakém stavu a za jakých podmínek si to může vyzvednout. Chtěli bychom, aby využívání zachráněných materiálů bylo stejně jednoduché a předvídatelné jako nákup nových.
Natalia Szelachowska je kulturní animátorka, výzkumnice, programová manažerka a předsedkyně Výzkumně-animačního spolku Flâneur. Odnedávna se podílí na rozvoji mezinárodních partnerství v Art Reuse. Působí v Praze a ve Varšavě a již déle než desetiletí vytváří „urban laby“ a lokální iniciativy. Její práce se pohybuje v prostoru mezi ochranou kulturního dědictví a společensko-uměleckým aktivismem. Je laureátkou soutěže Impuls Kultury 2024.
Jan Vincenec je galerista, kurátor a koordinátor společenských programů. Od roku 2021 je spoluzakladatelem a vedoucím projektu Art Reuse. Zabývá se udržitelným fungováním kulturního sektoru a také širšími environmentálními otázkami, zejména předcházením vzniku odpadů v oblasti filmové a komerční produkce. Narodil se v roce 1974 v Havířově, studoval na Evangelické teologické fakultě UK v Praze a od té doby se věnuje kulturní činnosti. Je spoluzakladatelem spolku Skutečnost (2007) a kurátorem v několika galeriích. Působí jako producent a fundraiser komunitních projektů.
